The Refugees

 (Srbsko-Chorvatská hranice, nedaleko města Tovarnik, demilitarizovaná zóna, Říjen 2015)

 

Jednoho dne sem si přečet zprávu o hřbitově na srbsko-chorvatských hranicích, 
kterej byl skoro celej znesvěcenej a poničenej syrskými uprchlíky.
Potom, co se zprávami šíří neskutečný nesmysly a propaganda má zelenou, 
rozhodl sem se, že je čas vyrazit a přesvědčit se na vlastní oči.

Chtěl sem se podívat, jaká je situace, jak na tom ti lidé jsou a 
co je pravdy na tom hřbitově. Taky sem chtěl samozřejmě pomoct, 
když už tam budu. Dal sem se dohromady s několika lidmi a naplnili 
dodávku věcmi, jídlem, oblečením, dekama, čelovkama, no zkrátka
vším možným, co bylo třeba a vyrazili na cestu.

Čekal sem hodně, ale tohle fakt ne. Každý den na provizorní 
převaděcí zónu postavenou dobrovolníky dorazilo mnoho desítek 
jedno i dvoupatrových autobusů plných uprchlíků ze všech možných států. 
Potkali jsme hlavně lidi ze Sýrie, Pakistánu, Afghanistánu, Iránu a Egypta.
Co sem se dozvěděl, byli přivezeni z hranice s Makedonií, kam 
pokračovali z Řecka, Turecka a dalších zemí. Poměr muži vs. ženy byl tak 60:40, 
tolik k další lži ve zprávách, která uvádí, že převažují mladí muži. 
Tak určitě.

Pohled na lidi byl děsivej. Ano, bylo i pár vyjímek, kteří byli pěkně 
oblečeni a měli u sebe mobily a bylo vidět, že mají peníze, ale těch bylo pramálo.
Převažovali lidé, co nic neměli, jen to, co dostali, měli otřesné oblečení, 
velmi smrděli a bylo na nich vidět, že prožívaji peklo. 
Ono táhnout se z domova tolik kilometrů do Evropy v některých případech i 6 měsíců a to i s 
dětmi, to nebude sranda.

Nejvíc se mě ovšem dotklo, v jakém stavu byly děti. Jasně, skoro každý 
drželo v ruce nějakou hračku, ale ten výraz hovořil jasně. Bylo to na mně moc silný kafe. 
Několikrát sem musel jít stranou se uklidnit a utřít si oči. 
Ač normálně nekouřím, padly za ty dva dny tři krabičky.

Někdo mi říkal, že se jich zeptal, ať namalují, co si vybavují za poslední dobu. Výsledek byly 
obrázky rozpadlých domů, všude ležící lidé a z oblohy se snášely velký černý kapky.

Dětské vzpomínky...


  

 

     
"Please stop here and make two lines. The croatian police insists. Thank you."








     
     "curiosity is the lust of the mind"








     
     








     
     trvalo mi asi pět minut, než sem jí rozesmál. Bylo vidět už jenom při pohledu na ní, že si prošla asi dost špatnejma věcma. 
Neustále někomu telefonovala svým kouzelným sluchátkem s velice vážným výrazem. Doufam, že se jim dovolala..   







  
     
     
S tímhle ovšem byl "problém" zcela opačnej.







     
Ten si náš společnej čas vyloženě užíval.







     
Tenhle prcek mně zas neskutečně hypnotizoval pohledem, poker face king.







     
Tenhle kluk měl jasno, jak to dopadne.







     
A jeho brácha taky.







     
Dej dítěti balónek a obdaří tě královskym úsměvem.







     
Ale zkus mu ho sebrat.... brácha neuspěl.







     
Jasnej terorista.







     








     
"Can I leave it here, please? Give that to someone else, it's more, than I need. Thank you."







     
Moje favoritka. Nejvíc sympatická holčička.







     








     
Balónky došly, tak improvizujem.







     
Takhle vypadá únava.







     
Moje fotografie už je na seznamu teroristické organizace, budu se mít raději na pozoru.







     








     
Tohle je Aladdin. 
Ředitel v reklamce, teda bejvalej ředitel v reklamce. Je na cestě 38 dní. 
Utekl ze Sýrie, protože mu tam začali zabíjet rodinu a situace začala být vážná. 
To znamená, že na ulicích už je to tak nebezpečný, že odmítali vycházet (lidé 
prostě chodí a jen tak střílí ostatní). 
Utíká se ženou a dvěma malejma dětma přes Turecko, kde si zaplatili (50EUR za 
každýho) převoz na Lesbos, tam se k nim policisté chovali naprosto otřesně, 
nutili je třeba chodit po čtyrech, řvali na ně, když se chtěl policajta na 
něco zeptat, tak dostal kopanec, protože s kým si myslíš, že mluvíš, na 
tvoje kecy tu není nikdo zvědavej, shut up!
Pak se převozem lodí za "skoro zbytek svých peněz" dostali do Řecka na pevninu, 
pokračovali vlakem, který neměl ani 
sedadla a spíš připomínal dobytčák, dál do Makedonie, kde chtěli 38 euro za osobu, 
aby je dovezli sem na hranici, kde jsme se o ně mohli postarat.
Aladdin je chytrej, strašně moc milej a skromnej, poradil sem mu kam jít dál. 
Mám na něj email, zkusím se mu ozvat, jak dopadli a kde nakonec jsou. 
Dali jsme si spolu cígo a rozloučili jsme se. S Aladdinem bych zašel někdy rád 
pokecat nad pivkem, s čimž souhlasil, i když, coby muslim, moc alkoholu neholduje.


"You know, I am muslim, but I hate those islam fanatics, just like every other 
kind of fanatism. I don't care if you believe in the Christian religion, hinduism, 
this stone on the floor or just simply nothing at all. All that matter to me is if 
you are good person. I like people. People are good in general, it is the religion, 
that makes them act evil. I don't have the answer why, Michael. By the way, Michael 
is in Syri called Misheli. 
I am very happy to be in Europe to become part of free world, I will work very hard 
to help keep in it that way, I will pay back for every bit of help. Yes, of course, 
send me an email. What? Picture? Sure, but please only me and my sons, my wife is 
very shy. But she is my angel, I love her, you know"







     
Náš team member Terezka, tu si zamilovali všichni policajti, na obou stranách hranice.







     








     








     
"Where are you from?"
"Afghanistan"
"How many days on the road, sir?"
"Almost six months"
"Do you mean weeks?"
"No, I mean months. We don't have money for the buses, so we walk."
"Wow, you are really brave!"
"I am not brave, I am just old, I am 65 and I want to die peacefully 
in the land of freedom, I am tired of constant war in my life."







     
Jeden za druhým, celou noc, každý den...







     
for Linda







     
Tříděnej "odpad". 







     
Na nedostatek oblečení, kvůli darům hodnejch lidí, si fakt stěžovat nelze. 







     
"Why it is so cold here, this is crazy!"







     








     
Našich pět minut slávy je u konce, převedeno do Chorvatska. Next!







     








     








     








   








  
Vodárenská věž, která si toho taky asi dost prožila.

   
  
     Vítejte v Maďarsku. A nebo raději ne.    







poznámka:
Volala mi jedna kamarádka a řekla mi jeden zajímavý poznatek: 

"Michale, ti lidé na těch fotkách vypadají ale hrozně v pohodě! 
Já čekala, že to bude nějaký masakr krvácejících lidí, nepříjemných emocí a podobně. 
Takhle to vypadá, že vůbec neutíkají před válkou, ale spíš to vypadá jak hromadná dovolená."

K tomu bych rád řekl jen to, že těm fotkám předcházela docela intenzivní komunikace z mé strany, 
pokusy o vtípkování, úsměvy, nabízení jablek, cigaret, peněz, snaha dostat z nich nějaké příjemnější emoce, změnit jim trochu náladu,
protože tu cestu, kterou mají za sebou, jim nikdo nemůže závidět. 
Nechtěl sem fotit nepříjemný dokument plný slz, krve, bezmoci a podobně. Chtěl sem se pokusit pokud možno co nejvíce vyfotit ty lidi 
v pohodě, aby i ostatní tady viděli, že to jsou usměvaví lidé. 
Nechtěl sem zdokumentovat tu hrůzu, čím ti lidé prochází (a co i přes úsměvy mají vryté do tváře), 
chtěl sem vyfotit jejich radost, úsměv a aspoň částečnou pohodu, to vypoví vždy nejvíc.






- - -

 

Jestli vás zajímá, jak to bylo s tím hřbitovem, tak to stojí taky za to. 
Uprchlíci chodili kolem hřbitova a kempovali kolem něho. 
Policie si toho byla vědoma, však taky stála poblíž, nikdo nic nedělal, neničil, 
prostě tam jenom leželi nebo seděli, protože to bylo přesně po cestě při transportu, 
na kterej museli jít několik kilometrů pěšky, nemohli uhnout 
ani doleva ani doprava, šli jen rovně. A potřebovali si odpočinout. 
Na místo později dorazily novinářský hyeny a to místo a lidi 
si naaranžovaly tak, jak potřebovaly, prý lidi dokonce nutily se tvářit 
smutně a podobné věci. 




Některým věcem neuvěříš, dokud to nezažiješ na vlastní kůži.






Michael D. (c) Okamihu.cz

2015